Situace na Ukrajině

Vážení rodiče,

čtvrteční vyučování jsme začali krátkým zamyšlením nad aktem, který brzy ráno šokoval celý svět. Považovala jsem to za velmi důležité, neboť válka se rozhořela nijak daleko od naší země, navíc rok 1968 jsme sice nezažili, ale s jeho následky se potýkáme dodnes. Stoprocentně nikdo nestojí o to, aby se historie opakovala a nás podobným způsobem znovu kdokoli navštívil. A zůstal. Obezřetně, aby se děti nebály a neměly zlé sny, jsme si o situaci chvíli povídali. Dle mého to mělo stačit. To se však změnilo v pátek. Jelikož máme ve třídě také chlapce ukrajinského původu, který má část rodiny ve válečné zóně, není bohužel možné, aby byl uchráněn a zůstal bezpečně a radostně nevědomý. Během dopoledne jsem tak zachytila několik rozhovorů mezi ním a ostatními dětmi, jakož i mezi dalšími dětmi, kterým jste doma již předali nějaké informace. Pro ilustraci přidávám jen dva z nich.

“Moji bratři půjdou také do války.”
“A myslíš, že to přežijou?”

“Máte tam vůbec nějaké vojáky?”
“Máme, ale nevím kolik, zeptám se mamky.”

Proto jsme se na konci vyučování opět k tématu vrátili, neboť některé děti jsou ho plné a bude nutné s tím pracovat. I když mohu znovu zopakovat, že mi nečiní žádné potíže mluvit s nimi opravdu o čemkoli, úměrně věku jim prezentovat svůj názor, vyslechnout si ten jejich a hlavně učit je vzájemnému respektu, když se tyto nesejdou, jsem přesvědčena, že jsou otázky, na něž by dětem měli dát odpovědi jejich rodiče. Toto téma je rozhodně jedním z těch, které si zaslouží vaši pozornost, aby se děti mohly alespoň trochu zorientovat v tom, s čím se teď nedokážeme srovnat ani my dospělí. Během Dne jen pro sebe, kdy se mnozí věnovali hezkým aktivitám přineseným z domu, nejvíc táhly optické klamy a dílna na výrobu přáníček, vznikla také věž z kostek, na niž děti přidaly ukrajinskou vlajku, a posléze i cedulku s nápisem Ukrajina, na znamení solidarity. Ve škole už nyní asi víc udělat nemůžeme, doma tomu ale prosím určitě věnujte společný čas.