Obsah

8. kolo:

 

I. stupeň: Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

         Kluci se kuckali smíchy, ale jen tichounce, ale přesto se lopucha trochu třásla.

            „Lo-lo-lo-pu-cha se tře-se,“ koktal trn třaslavý pes.

            „Prosím vás, když se něco třese, tak je to osika, osika, prosím, ne lopucha,“ zapištěl pes čau čau.

            „Když osika, tak osika,“ funěl bernardýn, který měl rád klid, a koukal jinam.

            „Ono se to ale třáslo, že se to smálo,“ řekl ten chytrý jezevčík jménem Cvoček. „je tam asi něco nebo někdo.“

            „Je tu kdosi?“ zaječel čau čau.

            „Ninikdo – tutu aasi neneniní,“ drkotal zuby ten malý, který se třásl jako osika.

 

II. stupeň: Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

            Dnes dopoledne se na mě paní učitelka zase zlobila. Psaly jsme do svátečních sešitů slohovou úlohu Naše rodina. Nanečisto už jsem ji měla vypracovanou dávno, jen jsem to teď krasopisně opisovala. Paní učitelce jsem to také předtím četla, takže věděla, že píši takhle:

            Pocházím z městečka Herrnstadt v Německu. Babička říká, že tu bydlíme už dávno, že již její pradědeček tady žil, jenomže bydlil v domě na náměstí. Jsme teda starousedlá rodina, jak se říká těm, kdo zde přežili už první válku, která prý nebyla tak hrozná. Pro nás však byla také zlá, protože v ní madl můj dědeček Leopold Freiwald, který byl hodinářem.

            Babička Matylda žije s námi, totiž s mou matkou, bratrem Raulem a se mnou, ve starém domě na Lange Wiese, protože nám pěkný dům v ulici U Tří lip rozbila puma.  Tatínka nemáme. Byl hodný, hrál na cello a rád četl básně. Pracoval v lékárně a říkali mu magistr. Odešel do války a již se nevrátil …

            Tady jsem na chvíli přestala psát a rozmýšlela jsem se, koho mám poslechnout. Babička mi totiž poradila, abych sem napsala tuto větu: Válka je nejstrašnější věc na světě, bere matkám syny a z dětí dělá sirotky. Paní učitelce se to však nelíbilo, když jsem jí to četla, a chtěla, abych napsala: Jsem hrdá na to, že můj tatínek byl německý hrdina.
           

7. kolo:

 

I. stupeň: Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

         Babička dětí Tomešových ve vesničce Koniklec měla narozeniny. Bylo jí už sedmdesát let. Maminka jí upekla bábovku, usypala do pytlíku máku a svázala křídla i nohy jednomu mladému kohoutkovi. To budou dárky pro babičku a Vojta s Anežkou je do Koniklece donesou. Pepíček Slámů chtěl jít s nimi. I kolo s sebou vezme, aby nemuseli jít pěšky. Hlásil se na cestu i pes Kocijánek. Tancoval radostí a chvílemi šilhal do tašky, kde ležel svázaný kohoutek. Kocijánek si nepřál, aby děti kohoutka braly s sebou. Rozmýšlel se dokonce, kam ho má kousnout. Do křídla, nebo do nohy?

 

II. stupeň: Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

            Jak tma houstla, křik lovící smečky, zprava, zleva i zezadu se přibližoval – ozýval se tak blízko, že nejednou dolehl na pachtící se psy strach a chvílemi se ve zmatku shlukovali.

            Po jednom takovém zastavení řekl Bill, když se mu opět podařilo společně s Henrym srovnat psy do postraňků:

            „Kdyby tak už narazili někde na zvěř a nechali nás na pokoji!“

            „Už jdou opravdu hodně na nervy,“ přiznával Henry. Potom už nepromluvili, dokud se neutábořili.

            Henry se právě nakláněl nad bublajícím kotlíkem s fazolemi a přidával do nich led, když ho vylekal úder, Billův výkřik a pronikavé bolestné zavrčení do klubka psů. Vztyčil se a zahlédl ještě, jak cosi nezřetelného mizí po sněhu do skrytu tmy. A potom si všiml, že Bill stojí napůl vítězně a napůl schlíple mezi psy, v jedné ruce drží silný klacek a v druhé za ocas kus sušeného lososa.

            „Půlku sežral,“ oznamoval, „ale jednu ode mne přece jen slízl. Slyšels, jak zakňučel?“

            „Jak vypadal?“ zeptal se Henry.

            „Nebylo ho dobře vidět. Ale měl čtyři nohy a tlamu a chlupy jako každý pes.“

            „Nejspíš nějaký krotký vlk.“

            „Zatraceně krotký, ať už je to co chce, takhle přijít ke krmení a sebrat porci ryby!“      

 

6. kolo:

I. stupeň: Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

       Cvrček

Na palouku u lesa

Cvrček v díře bydlí.

Jak to u něj vypadá?

Má tam stolek s židlí.

 

Na stole má jablko

A v něm tucet brček.

Když má žízeň, pije mošt

Jako každý cvrček.

 

 

II. stupeň: Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

           
            Příštího týdne jsem měl porád radost a dováděl jsem a dospělí mne napomínali, že neposedím. Poněvadž byl konec školního roku. A největší radost jsem měl ve středu, protože jsme dostávali vysvědčení, a Kristýna pravila: „S tebou čerti šijou.“

            Toho dne ráno jsem si neudělal v peřinách doupě, ani jsem si nepředstavoval, že jsem zvíře, ale sám jsem vskočil z postele a křičel jsem: „Vysvědčení – vystrčení! Vysvědčení za dveře, bude dobrá večeře.“

            Kristýna se ušklíbla a pravila: „Jenom jestli! Když propadneš, bude ran jako máku, ne-li dobrá večeře.“

            Já jsem jí pravil: „Ty propadneš, Ramperpurdo ramperpurďácká, ne-li já.“

 

5. kolo:

I. stupeň: Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

         Byla jedna holčička a ta bydlela ve velice pěkném domku, domeček byla celý bleděmodrý a dveře a okna měl bílé. V těch oknech visely krajkové záclonky a před nimi se z truhlíků vinuly růžové muškáty. Před domkem byla zahrada plná růží. S velikým trávníkem uprostřed. Byl to prostě takový hezký a útulný domeček – aspoň zvenčí. Protože uvnitř nebyl útulný ani trochu. A to bylo zásluhou té holčičky!

            Holčička totiž byla hrozná nepořádnice. Nejen že neukládala své hračky, když si s nimi pohrála, nejen že nechávala knížky ležet na koberci, ona dokonce házela pod postel ohryzky z jablek a špinavé ponožky. Domeček byl z toho celý pryč.

            „Tohle se mi nelíbí, to se mi vůbec nelíbí!“ říkal si. „Já se tady snažím vypadat pěkně a úpravně, a každý se usmívá, když jde kolem. Ale když vejde dovnitř, třesu se strach, co objeví.“

            Někdy si návštěva nepořádku všimla, někdy ne. Protože holčička měla maminku, a ta po ní všechno uklízela a rovnala.

 

II. stupeň: Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

           
            V Houžňákově tlupě je hlad a smutek.

            Marně slídili po kořisti.

            Mrzelo je, že tak neslavně přišli o tak velkou kořist, o tučné soby, kteří by jim byli hojnou potravina mnoho dní. Když večer usínali s hladovými žaludky, dlouho do noci ještě nadávali silné cizí tlupě, která jim urvala veškerou kořist.

            Někteří lovci dokonce bručeli na Mamutíka. Říkali, že se neměli sobů vzdávat, že měli raději s cizí tlupou bojovat. Ale Starý Huňáč je krotil. Říkal, že by byli soby proti přesile neuhájili, ale že by mnohý lovec byl v boji zahynul. A chválil moudrého Mamutíka.
 

 

I. stupeň:Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

         Babička dětí Tomešových ve vesničce Koniklec měla narozeniny. Bylo jí už sedmdesát let. Maminka jí upekla bábovku, usypala do pytlíku máku a svázala křídla i nohy jednomu mladému kohoutkovi. To budou dárky pro babičku a Vojta s Anežkou je do Koniklece donesou. Pepíček Slámů chtěl jít s nimi. I kolo s sebou vezme, aby nemuseli jít pěšky. Hlásil se na cestu i pes Kocijánek. Tancoval radostí a chvílemi šilhal do tašky, kde ležel svázaný kohoutek. Kocijánek si nepřál, aby děti kohoutka braly s sebou. Rozmýšlel se dokonce, kam ho má kousnout. Do křídla, nebo do nohy?

 

II. stupeň:Jak se jmenuje kniha, ze které je tato ukázka, a kdo je jejím autorem?

            Jak tma houstla, křik lovící smečky, zprava, zleva i zezadu se přibližoval – ozýval se tak blízko, že nejednou dolehl na pachtící se psy strach a chvílemi se ve zmatku shlukovali.

            Po jednom takovém zastavení řekl Bill, když se mu opět podařilo společně s Henrym srovnat psy do postraňků:

            „Kdyby tak už narazili někde na zvěř a nechali nás na pokoji!“

            „Už jdou opravdu hodně na nervy,“ přiznával Henry. Potom už nepromluvili, dokud se neutábořili.

            Henry se právě nakláněl nad bublajícím kotlíkem s fazolemi a přidával do nich led, když ho vylekal úder, Billův výkřik a pronikavé bolestné zavrčení do klubka psů. Vztyčil se a zahlédl ještě, jak cosi nezřetelného mizí po sněhu do skrytu tmy. A potom si všiml, že Bill stojí napůl vítězně a napůl schlíple mezi psy, v jedné ruce drží silný klacek a v druhé za ocas kus sušeného lososa.

            „Půlku sežral,“ oznamoval, „ale jednu ode mne přece jen slízl. Slyšels, jak zakňučel?“

            „Jak vypadal?“ zeptal se Henry.

            „Nebylo ho dobře vidět. Ale měl čtyři nohy a tlamu a chlupy jako každý pes.“

            „Nejspíš nějaký krotký vlk.“

            „Zatraceně krotký, ať už je to co chce, takhle přijít ke krmení a sebrat porci ryby!“