Často říkám, že mě děti už nemohou ničím překvapit. A jedním dechem současně dodávám, že mě vždy něčím překvapí. Náš výlet na Macochu nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou.
Začalo to brzy ráno, kdy mi zvonil telefon, abych se dozvěděla, že jeden z nás není na předem domluveném místě. Narychlo jsme zorganizovali i pátrací akci, abychom se v místě bydliště dozvěděli, že navzdory pracně tvořenému svozovému seznamu si někteří bez ohlášení odvezli své dítě sami. Nebylo to poprvé, proto napříště si již pořeší svoz své ratolesti každý sám. Vlak jel včas, místa bylo dost, cesta hezky ubíhala. V Brně při čekání na vlak do Blanska byla malá chvíle, kterou hoši vyplnili obhlížením automatu na kávu a holky au pair službami vietnamské holčičce. Ani druhý vlak se nezpozdil, tudíž v Blansku jsme museli delší dobu čekat na autobus do Vilémovic. Perón se začal plnit a měli jsme obavu, zda se do autobusu všichni vlezeme. Pan řidič nehýřil ochotou, ale vzal nás i další dvě třídy. Ze zastávky na rozcestí jsme se zavěsili za další třídu, která šla stejným směrem, avšak přestože byly děti v ní o dva až tři roky starší, našemu tempu nestačily, proto jsme na chatu Macocha dorazili jako první. Pokoje ještě nebyly přichystané, nezbývalo než opět čekat, což někteří okamžitě využili k prvním nákupům, i přes důrazné varování, že jsme zde tři dny a za suvenýry vyrazíme až v den poslední. I tak na tomto místě a v tuto chvíli byla jedna peněženka zcela prázdná, vyhrála zmrzlina, sladkosti a Red Bull.
Nelehkým úkolem se ukázalo rozdělení do pokojů. Děvčata byla domluvená téměř okamžitě, kluci se dohadovali. Proto jsme zvolili cestu nejmenšího odporu a využili pokoj o sedmi postelích, hoši tak mohli být všichni spolu. Jak se mnohokrát během pobytu ukázalo, nebyl to dobrý tah. Každou chvíli jsme museli řešit nějaký problém, nesnášenlivost mezi chlapci mě rmoutí. Na pováženou je také jejich nesamostatnost. Ve škole se ani jedno tolik neprojevuje, na hlouposti je totiž rozhodně méně času nebo je včas zarazí dospělí a kdo neslyší napoprvé, zopakujeme i pětkrát. Zatímco děvčata dokázala ve svých pokojích udržet pořádek a téměř na všem se dohodnout, i když i tady nějaké ty slzy byly, u kluků abych samostatné jednotky hledala lupou. Nutno říct, že bych našla. Většinou ale mezi sebou křičeli, slovně se napadali, z něčeho se obviňovali, otravovali holky, nebyli schopni respektovat osobní prostor jiných a povznést se nad malichernosti. Nejvyšší čas vyrazit ven. Obloha začala strašit deštěm, na což jeden výletník zareagoval svojí pohodlnou obuví a šlapal celou dobu v gumáčkách. Protože jsme měli ještě dostatek času, program výletu byl zřejmě tvořen na pomalejší osobnosti a děcka šlapala opravdu statečně, zvládli jsme ukecat paní pokladní a zařadit do něho návštěvu Kateřinské jeskyně ještě před plánovaným pobytem v Domu přírody Moravského krasu. V něm se mohly děti dozvědět mnoho nového, většinou však nebyl zájem, nezabralo ani 3D kino, v němž museli být naši kluci usměrňováni cizími učitelkami. Cesta zpět vláčkem se líbila, lanovka vyvolala jeden hysterický záchvat, ale pak už to celkem šlo.
Po večeři dostaly děti úkol, který byl inspirovaný pověstí o Kateřinské jeskyni, postavit úkryt, do něhož by se vešla Kateřinka i se svými ovečkami. Tohoto úkolu se zhostili téměř všichni, jeden stavitel chyběl, neboť pro své odpolední chování musel zůstat na chatě a přemýšlet, jak by to mohl druhý den napravit, aby si rodiče nemuseli udělat pěkný výlet na Macochu. Jeskyně se dětem moc podařily, všechny tři byly nápadité, každá měla něco zajímavého. Zajímavě skončil také první večer, únava nebo večeře vykonaly své, jeden žaludek byl asi také na výletě a nefungoval jak má. Únava ale evidentně ještě nebyla dostatečná, proto v deset hodin bylo klukům po několika výstrahách slíbeno, že jestli je ještě jednou někdo uslyší, budou běhat v pyžamu kolem chaty. Tou dobou už ale pršelo, proto raději zvolili klidný spánek.
Příliš klidný však nebyl, budíček v 5:10 hod. ho značně narušil. Zcela klid nebyl ani v dívčím pokoji, kde jsme kolem sedmé zjistili, že celá postel, a to skutečně naprosto vše v ní, je poznamenaná dalším žaludkem neochotným udržet svůj obsah. Hoši se hádali o nalezený desetník, další hádka byla o půjčenou dvacetikorunu, někteří vynalézavci se tedy ani bez peněz v životě neztratí. S jedním okem ještě zalepeným spánkem už bylo tolik věcí k řešení. Situaci zachránila snídaně, kterou si někdo opravdu vychutnával, časem stráveným u stolu by do kapsy strčil nejednoho Francouze. Po ní začaly přípravy na celý den, který jsme měli vyhrazený na návštěvu přírodního areálu Velká dohoda. Děti udělaly vždy pravý opak toho, co bylo řečeno, tudíž jsme odcházeli asi na desetkrát. Chyběly pláštěnky, nenašly se dlouhé kalhoty, někdo šel úplně bez batohu. Nicméně do lomu jsme nakonec dorazili, aby se právě rozpršelo. Nu což, využili jsme této vynucené pauzy ke zdolání řízků, neboť nás čekalo zdolávání temné jeskyně a lanového centra. Oboje absolvovali všichni, i když k účasti na lanové kratochvíli byly tři dívky trochu přemluveny. První překážky se ukázaly být jednoduché, na kůlech to začalo. Hodný pan instruktor pomohl některým přejít a ti statečně pokračovali dál. Našli se i tací, kteří nejtěžší překážku zdolali a pak zvolili cestu dolů po žebříku. V závěru posledním odvážlivcům začalo znovu přeprchat, ale to je neodradilo a nic neubralo na výsledku, že každý, kdo se hecl, je fakt borec. Našli se i tací, kteří chtěli jít ještě jednou, ale to už nebylo možné.
Po lanovém centru zbývalo, opět navzdory plánu, ještě dost času, proto jsme aktuálně zařadili návštěvu jeskyně Balcarka. V demokratickém hlasování zvítězil autobusový přesun nad “pěškobusem” a čekala nás další krápníková výzdoba. Již v tuto chvíli se nadpoloviční většina dětí mohla pochlubit znalostí, která pro ně bude v životě jednou z těch nepostradatelných. Když jim paní průvodkyně začala popisovat krápníky a sdělovat, jak se jmenují, nebylo ji přes hlasy dětí slyšet, slova stalagmit, stalaktit a stalagnát zněla ze všech stran, za což se jim dostalo pochvaly.
Po návratu do chaty jsme začali sčítat škody. Roztrhnuté pláštěnky, i když jsem říkala, nedávej si ji přes ten batoh, naprosto mokré boty, i když jsem říkala, že ty plátěnky nejsou dobrý nápad. Mokré ponožky, které se ještě druhý den před odjezdem sušily na dešti před chatou, i když jsem říkala, vezmi si je dovnitř. K tomu se až nyní ve vnitřních prostorách nějaký milovník hmyzu nastříkal repelentem proti komárům, takže všude bylo smradu, seznam nelogických činností rostl, obohacovali ho tedy opět hlavně kluci. Po večeři už znovu pršelo, proto aktivity inspirované druhým dnem pobytu musely probíhat na chatě. Úkolem dětí tentokrát bylo vyrobit slepýše, kterého jsme cestou našli a teple obléci vybraného člena skupiny, včetně pláštěnky, což reflektovalo dnešní počasí. A protože paní učitelky nemohly, ač chtěly, na překážky, kdo by dělal pozemní podporu, třetím úkolem bylo postavit pro ně maketu lanového centra. Chata se otřásala v základech, jak se běhalo a shánělo všechno, co by mohlo posloužit. Naštěstí patro pod námi také zvolilo poněkud hlučnou zábavu, takže jsme se navzájem nerušili. Pomyslnými vítězi večerní hry se stali třeťáci, nejspíš také proto, že dobře poslouchali, ale užili si ji snad i druháci. Minimálně únavu asi přinesla, protože tentokrát stačilo pro klidné zalehnutí a usínání pouze jedné malé výhrůžky.
Čtvrteční ráno také proběhlo o poznání lépe, děti se začaly ozývat až v 6:20 hod., některé jsme dokonce museli i budit. Postele zůstaly suché, což také přispělo k hezkému začátku dne, ve kterém byla naším hlavním bodem návštěva Punkevních jeskyní. Lanovku už jsme zvládali bez stresu, i se snídaní v žaludku, malým zádrhelem se ukázalo ztracení pedagogického dohledu. Děcka vyrazila, aniž by čekala na nás. Tak se stalo, že došla až k loďkám, ale bez nás. Zřejmě jsme jim přece jenom chyběly, neboť začala sháňka. A byla to snad i radost, když jsme se zase objevily. Pěší prohlídka jeskyní přinesla očekávané, bonusem pak byla plavba na loďkách, okořeněná výkladem kormidelníka. Všechny hlavy zůstaly na krku, jeskyně v některých místech mají strop opravdu nízko, a pak už honem do lanovky a balit. Po obědě jsme znovu stáli pod slunečníkem a čekali, zda se počasí umoudří, což se také nakonec stalo a na rozcestí do Vilémovic, odkud nám jel autobus, jsme došli suchou nohou. V Blansku nastala malinko šoková situace, náš vlak měl hlášené lehké hodinové zpoždění, naštěstí šlo využít jiného spoje a tak už nic nebránilo časnému návratu domů. Cesta z Brna, kdy byl vlak plný, proto děti seděly po jednom, se tak nesla zcela v klidném duchu, až na jedno místo, kde druháka musel napomínat cizí člověk, jemuž se nelíbilo jeho chování. Postupně začala padat víčka. Někdo je udržel, někdo ne a jak to nakonec všechno dopadlo, to už teď víte nejlíp sami, z vyprávění dětí nebo z naší fotogalerie. Konec dobrý, všechno dobré. Bylo by pár výhrad, ale na to špatné se rychle zapomíná, většinou to bylo fajn a na pochvalu, s mnoha hezkými zážitky.

Páteční zpětná vazba dětí k výletu:
+ všechny jeskyně
+ lanové centrum
+ snídaně, večeře
+ stavění domečků
+ propast Macocha
+ být na výletě
+ lanovka
+ krápníky, příroda
+ holčička na nádraží
+ lodičky

- když pršelo
- blinkání, zvracení
- první den to jídlo
- kluci ráno ječeli
- bouchání do zdi od kluků
- XY nás otravoval
- brečení, otravování
- když kluci klepali na dveře
- zima v jeskyni
- jak nás budili kluci
- XY dělal kraviny
- počasí, kluci