Ochutnávku Luhačovic jsme si naplánovali na čtvrtek 18. 6. 2026. Že není možné ochutnat město? Kdo to říkal, my jsme to dokázali! Hned ráno před odjezdem vlaku vznikl prostor pro pobyt na hřišti, od kterého si dospělý doprovod sliboval, že by se děti mohly zbavit alespoň trošky energie a ve vlaku by mohl být klid. Neklaplo to. Permanentní hluk je synonymem naší třídy na jakémkoli výletě. Naštěstí chlapi měli pochopení, dámy nás litovaly.
V Luhačovicích jsme se nasvačili a pak spěchali za Hurvínkem, který slaví sté narozeniny. Na ty roky vypadá vážně výborně, ba dokonce snad mnohem líp než dřív. Společně s kašpárkem nás provedl po Muzeu luhačovického Zálesí, kde je nyní právě k jeho výročí výstava loutek. Ta se líbila, stejně jako pohádka o Hurvínkovi nebo pohádka, kterou zahrály samy děti. Následovala obědová pauza a další přestávka vyplněná pohybem. Po ní jsme se vydali na již zmiňovanou ochutnávku Luhačovic, tedy konkrétně jejich pramenů. Postupně jsme si prošli důležitá místa v okolí kolonády a okusili čtyři z mnoha zdejších pramenů. Škoda že fotka zachytí jen obličeje, nikoli doprovodné zvukové projevy. Kromě vody k pití našli jsme také vodu “k mytí”, den byl opravdu horký, jakékoli osvěžení přišlo vhod. Čepice se opět osvědčily. Mnoho lidí si na nás ukazovalo nebo nám je i hlasitě pochvalovalo, také si nás fotili, ale hlavně když se do nich nabere voda, dokáží úžasně osvěžit.
Protože ochutnávka železité vody se nesetkala s velkým ohlasem, nepomohlo ujišťování o její léčivé síle ani fakt, že některé prameny chutnají spíše jako mořská voda, bylo nutné vylepšit si chuť. Luhačovice jsou naštěstí městem lázeňským, nechybí zde tedy lázeňské oplatky, z tolika nabízených příchutí bylo těžké vybírat. Kdo nezahnal pachuť železa či soli oplatkem, vyřešil to zmrzlinou. Pak už jen zbývalo rozprodat děti, ještě ve vlaku nebylo jasné, pro koho si rodiče přijedou a koho případně veze autobus, i to je ale dobré hlásit předem, abych s tím mohla na místě pracovat. Naštěstí všechno dobře dopadlo, děkuji všem, kteří vypomohli. A jestli se nám podaří naučit se cestovat tak, aby o nás nevěděla polovina vlaku, a ještě hůř celý autobus, tak někdy zase možná vyrazíme za dalším dobrodružstvím.