"Ježíši, zase zvířata!" Žádná věta nepotěší více srdce učitelky, která vykomunikuje termín exkurze, domluví vhodný výukový program, vybere dopravní společnost, rozešle návratky rodičům, poučí děti především o vhodném chování i bezpečnosti a ochraně zdraví a se souhlasem vedení školy, které pak už jen tiše doufá, že se na exkurzi nic nestane, úrazem počínaje, poškozením majetku vlastního či cizího konče, vyrazí na celodenní akci, která má být tzv. sladkou tečkou za celoročním třídním projektem o zvířátkách ve třídách I.A a I.B a také hezkou odměnou pro třídu II.A.  Zatím jsme však ani nevyjeli, takže vzhůru!

Hned ráno začalo malinko dramaticky. Po nástupu do autobusu chyběly děti, o nichž nebylo známo, zda by chybět měly. Aby se předešlo případným slzám smutku, následovalo několik telefonátů, záhada byla vyřešena a mohlo se jet. Cesta ubíhala poklidně, provoz byl plynulý, děti většinou ukázněné, své původní místo během jízdy změnilo nedobrovolně jen pár jedinců. Mít v autobuse kameru, někteří rodiče by se možná divili, což bohužel platilo i v průběhu celého dne.

Po příjezdu do ZOO jsme se nejdříve vydali na krátkou ochutnávku do Afriky. Zvířata většinou zrovna věnovala pozornost ranním dávkám krmení, jiná už zřejmě byla po pořádné snídani, protože bylo možné se jich i dotknout. Dvojice orlů ale měla nějaké potíže, že by snídala málo? Nebo naopak moc? Několik minut jsme pozorovali jejich odchyt, radili jsme ošetřovatelům, kde se zrovna ukrývají. V pavilonu žiraf jsme si předčítali zajímavosti a děti zde také učinily zajímavý postřeh, že příroda vůbec nemusí být voňavá. Poté jsme se museli vrátit zpět, neboť už na nás čekal výše zmíněný výukový program Voda je život.

V amfiteátru u lachtanů jsme se dozvěděli mnoho nových a zajímavých informací. Paní ošetřovatelka povídala opravdu moc hezky, úměrně věku dětí, trpělivě odpovídala na jejich opakující se otázky, protože nedávaly pozor a byla velká škoda, že některé spíše zajímal sběr podivných přírodnin, na němž si i přes upozornění tvrdohlavě trvali. Po této části programu se děti rozdělily na poloviny, aby se průběžně vystřídaly při dalším povídání u vyder, tučňáků a na závěr u rejnoků. Jedna skupina měla dokonce to štěstí, že se mohla zúčastnit krmení lachtanů, což bylo samo o sobě moc hezkým i vtipným zážitkem. Oskar i Bety, jejichž věk je 25 a 26 let a řadí se tak mezi lachtaní seniory, i přes svoji váhu 300 kg a 150 kg hbitě chytali ryby v letu či je lovili pod vodou. Oskar dokázal sesbírat plovoucí obruče, Bety zazvonit na vysoko pověšený zvonek, oba dát ošetřovatelce pusu. Vydry byly neskutečně rychlé a nehezky na nás pokřikovaly, tučňáci se tvářili trochu apaticky a připomínali tak některé lidské jedince mladšího školního věku, kteří byli apatičtí vůči programu i domluvě a raději zdolávali plot, honili se a postrkovali sebe nebo ostatní, vyluzovali nejrůznější zvuky nebo okukovali cizí telefony. Nepochopitelná je tato disciplína, obtěžovat slovně nebo fyzicky a nejvíc se pak bránit, když se totéž obrátí proti mně. Následovalo závěrečné hlazení a krmení rejnoků. To se dětem líbilo, bylo radostným zážitkem pro všechny, které můžeme moc pochválit za dodržování pravidel.

Vzhledem k pokročilé době jsme zvolili prohlídku zahrady v protisměru, což občas přinášelo vtipné situace. Dospělý doprovod se snažil potlačit znalost dopravních značek, jednosměrka přestala na pár minut existovat, klokani nám to snad odpustí. Doba obědová se nesla také ve znamení nákupů, frčely hranolky a Bubble Tea, jehož cena je pro dospělého skutečně zarážející. A to všem lákadlům ještě zdaleka nebyl konec. V plánu byla návštěva Lanáčku, ve kterém by děti mohly pobýt nejdéle půl hodiny, s ohledem na avizovaný čas odjezdu. Vstupné však tuto dobu nezohledňovalo, obsluha byla neoblomná, proto jsme se rozhodli, že zvolíme jiné hřiště. Jako náhrada bylo dětem slíbeno, že kdo ještě neutratil vše a bude tak chtít učinit, dostane příležitost v obchodě se suvenýry. V této chvíli by bylo možná vhodné znovu zmínit, že kapesné dle uvážení je samozřejmě na rodičích, ale mít s sebou i několik stovek není skutečně třeba.

Když se děti vyřádily na prolézacím domečku, následovalo zklidnění v japonské zahradě. Odsud jsme odešli s jedním párem zablácených bot, které šlapaly tam, kam neměly, mokro až po kolena, protože poslouchat dobře míněné rady není cool. Aby toho nebylo málo, jezírko plameňáků ozdobila prázdná petka od coly, kterou už bohužel nebylo možné zachytit. Zaujal také automat na pamětní medaile, který ale bez vhození mince nic nevydal a všem pokusům nenechavých rukou naštěstí odolal. Cestou se někteří asi zalekli lvů, protože se přes zákaz ukryli do prolézacího domečku, ze kterého se pak vydali jiným směrem než ostatní. Zachránil je pohotový zásah paní učitelky, jinak by skončili jako krmivo pro šelmy.

Od nového výběhu slonů, který je nový a opravdu moc hezký, stejně jako celá zoologická zahrada, jsme již krokem rychlým postupovali k východu, neboť močopudné potřeby byly silnější než ochota poznávat další zvířata, kterých v ZOO chovají kolem tisícovky druhů. I když ještě pár zvířat ke slovu mělo přijít. Obchod se suvenýry, plný plyšáků, by snad měly zakázat, nebylo možné odsud děti dostat. Dvě i tři hlavy dávaly pracně dohromady, kolik peněz že to ještě zbylo v peněženkách a co je možné si za zbylé peníze koupit, aby v ní nezůstalo nejlépe vůbec nic. Vybírat se mohlo pouze očima, což zjišťování cen zvířecích plyšových lákadel dost ztěžovalo. Nejlepším nákupem se zdál být plyšák lachtana, na jehož cenovce byla lehce přehlédnutá jedna nula, za 120,-- Kč opravdu nebyl k mání. 

Na cestu domů jsme se vydali s malým desetiminutovým zpožděním, které značně vylepšila dlouhá kolona na výjezdu ze Zlína. Spokojenost a únava některým dětem zavřela oči, jiní ale ožili a autobus připomínal včelí úl. Objevilo se opět ne zcela společenské chování, nějaká ta nevolnost, bolavé bříško, zkrátka školní den se vším, co k němu patří, co běžně zažíváme. Leč trpělivost a optimismus zúčastněných dospělých je nezdolný, proto od nich neuslyšíte větu: "Ježíši, zase exkurze." Ba naopak, budeme se na ni těšit, protože navzdory všemu jsme si jisté, že jsme obohatily vědomostmi a potěšily zážitky srdce nejednoho dítěte, možná dokonce i rodiče. A to není vůbec málo. Více o tom také naše fotogalerie: I.A, I.B a II.A.