Třídní výlet je výjimečná a jedinečná disciplína v závěru školního roku. Děti se těší, že se nemusí učit, rodiče se těší, že si od dětí na chvíli odpočinou, učitelky se těší, že je poznají zase z jiné stránky. Skutečnost často bývá někde uprostřed.

V úterý 17. 6. 2025 jsme se sešli s kufry a batohy na zastávce, abychom ještě stále rozesmátí zamávali při odjezdu rodičům. Brečelo se už na Salajce, špatně naštěstí nebylo nikomu. Další slzy následovaly hned po příjezdu do rekreačního střediska. Druháci byli rozděleni do chatek podle pohlaví, tam to bylo hned, prvňáci ale museli obsadit pokoje podle počtu postelí, což se ne vždy setkalo s pochopením a stalo se i do budoucna nejednou kamenem úrazu. Po vybalení věcí a krátkém odpočinku jsme vyrazili zdolat Javořinu. Některé jsme zdolali už v první čtvrtině cesty, nohy bolely, ne a ne šlapat. Jako motivace pomohla rada zůstat na místě a počkat na nějaké divoké zvíře. Holubyho chata tak byla nakonec dobyta, kromě nově zapálených turistů se mezi dětmi objevil také další sportovec, opak horolezce, čili dololezec. Při snaze zasadit odpadkovému koši zásah přehlédl díru v podlaze terasy, kterou právě opravovali a odporoučel se pod její úroveň. Naštěstí byl rychle vysvobozen, všechny děti se pak naobědvaly a kdo měl nějakou finanční hotovost, v korunách či v eurech, dal se do nakupování.

Cesta zpět ubíhala rychleji, děti měly radost ze zahraničních výjezdů, jednou nohou v Česku, druhou na Slovensku. Po návratu bylo připraveno bazénové osvěžení a po něm k večeři špagety, někteří si dvakrát přidávali. Sledovat je při jídle bylo zajímavé kino. Večerní program byl zvolen poklidně, aby u něho bylo možné i odpočívat, což někteří určitě dělali. Jezdili na motorkách pro malé děti, vypustili mozek, takže seskládat abecedu bylo nad jejich síly, pletla se i počáteční písmena, Ř jako hřiště. Našli se i tací, kteří opět plakali, do hry se moc nezapojovali. Vítězové měli zaručen přednostní příchod k zítřejšímu obědu, poslední skupina získala proherní výhru, tedy nic. Poté se už všichni věnovali hygieně, společnému předčítání i individuálnímu čtení před spaním. Dobrou noc.

Druhý den byli někteří vzhůru již v půl šesté. Nikoho neminula rozcvička, snídaně, hygiena a úklid. Holky měly po celou dobu ufoukáno, kluci sice používali i úklidové pomůcky, ale pořádek se jim nedařil. Na dotaz: “Máš tady už uklizeno?” se mi dostalo odpovědi: “Ano, já mám všechno pod postýlkou.” Pořád se tak něco hledalo, což nám přivodilo nejedno nehezké překvapení. 

Dopolední hra si vzala za cíl pochytat bandity, kteří se potloukají po okolních lesích. Příběh o nich byl zřejmě tak sugestivní, že jsme znovu museli sušit slzy. Nicméně pak už se do toho čtyři skupiny mohly pustit. Děti běhaly po lese a snažily se pochytat jich co nejvíc. To ale ještě nemohly tušit, že někteří z nich se poschovávali také na březích potoka. Bylo tedy nutné přivázat se na jeden provaz, aby se v lese, cestou k potoku, nikdo neztratil a dojít tak až na místo, kde se každý musel ze společného provazu sám vyvázat, aby se již s volnýma rukama mohl pustit za zbývajícími bandity. V potoku nebylo vody mnoho, přesto mokré byly boty, kraťasy a dokonce i trička. Kdo se nenamočil sám, schytal to jinak, suchý neodešel. Někteří si ještě připadali mokří málo, proto si celou trasu dali znovu. 

Hlad je nejlepší kuchař, znovu potvrzeno. K obědu byla rajská, dětem moc chutnala, škoda jen, že neumí používat příbor. Způsobů, kterými zdolávaly knedlíky či masové koule, bylo nespočet, žádný však s příborem nepočítal. Polední klid mohl každý zužitkovat podle sebe. Této možnosti nebylo využito k odpočinku, ale k nákupu něčeho dobrého, což s sebou bohužel přineslo další mrzení. Kofola na stěně i na zemi, postele plné drobků po nějaké té rvačce, upadnutá bočnice nové sedačky po hře na schovávanou. Knihu nevzal do ruky nikdo, únava pořád ještě nulová.

Odpoledne nám přálo hezké slunečné počasí, proto jsme do programu zařadili překonání vodní plochy. Prvňáčci se na druhý břeh a zpět měli dostat v malém člunu a mohli u toho ručkovat. Druháci si vyzkoušeli jízdu na paddleboardu, bez možnosti jakékoli pomoci. A i když se to opět neobešlo bez preventivního pláče a obav, zvládli to všichni a vypadali spokojeně, odhodlání neumenšilo ani jedno vytažené klíště. Na závěr pak rybník posloužil plavcům k plavání, neplavci se alespoň výborně bavili při skocích do vody. V návalu adrenalinu zcela zaniklo doporučení i návod na usušení plavek a ručníků, pokoje podle toho vypadaly. Doma se zřejmě hodně angažují maminky, ale bylo by asi dobré přenechat už část zodpovědnosti, která je možná, dětem. Poslední hru dne pojal každý jinak, někdo se spíše schovával a šetřil síly, někdo zase spíše útočil, aby pochytal čísel co nejvíc. Všem přišla k chuti večeře, buchtičky s krémem, i další bazénová očista. A že v něm bylo asi málo slané vody, i tady tekly slzy smutku po mamince, plačky se střídaly. Pláč občas vyvolalo také řešení slovních nebo fyzických nedorozumění. 

Den tím však ještě nekončil, večer se střediskem linula vůně ohně, vůně špekáčků a zvuky písní táborových ohňů. Za pološera se na stezku odvahy vydali prvňáčci, zvládli ji bez problémů všichni. Tma padla na odvážlivce z řad druháků, svůj podpis na tajuplném místě zanechali také všichni. Po hygienickém okénku zbyly ještě síly na společné čtení, nic dalšího už ale nebylo možné, únava veliká.

Ve čtvrtek ráno zažily paní učitelky perné chvilky. Deset minut před snídaní nebylo možné vytáhnout děti z postele, jejich cíl, dopřát jim tolik zážitků, že je nebudou moct unést, byl splněn. Ač neradi, vylezli ospalci z pelechů, aby se posilnili na poslední část našeho programu. I ten však byl koncipován tak, aby si ho každý mohl přizpůsobit. Kdo měl ještě dostatek síly, mohl běhat, ale i klidnou chůzí se dařilo získávat indicie a postupně sestavovat profil uvězněných lupičů. Řízek chutnal dobře, také při jeho pojídání jsme se nestačili vynadívat. Závěrečný úklid byl skutečnou třešní na dortu, do “uklizeného” pokoje se někteří vraceli i čtyřikrát, po celém areálu zůstaly věci, které klasicky nebyly ničí. Někdy se už také něco nenašlo vůbec, vysvětlete prosím příště dětem, že jsou to jenom věci, povolené ztráty nehodné jediné slzy, nejde o život. Autobus přijel dřív, proto jsme se hned vydali na zpáteční cestu. Unavení, vyčerpaní, ale zároveň plní energie. Co jsme nepřivezli, to ještě může být v cizím kufru, prosím o případné vrácení do školy, zkusíme najít majitele. Co jsme určitě přivezli jsou spokojené děti a s nimi mnoho zážitků a vzpomínek možná na celý život.

Více o tom všem také v našich třídních fotogaleriích.