Braillovo písmo, bílá hůl, haptická mapa, znaková řeč, zvukové signály, odezírání ze rtů, tablet k rozeznávání věcí, invalidní vozík, nášlapná dlaždice před přechodem pro chodce. To je jen zlomek pomůcek, o nichž všichni určitě již někdy slyšeli, ale naštěstí je nikdy nepotřebovali. Což se však s lítostí nedá říct o handicapovaných lidech. Pro ně jsou životně důležité. Díky nim mohou pracovat, číst, sportovat, tančit, nadále žít své životy i s omezujícím zdravotním znevýhodněním. A že to není vůbec jednoduché, o tom se mohly přesvědčit děti ze II.B v pátek 31. 10. 2025 ve Slováckém muzeu, kde navštívily výstavu s názvem Lidé odvedle.

V úvodním filmu se děti seznámily se třemi lidskými osudy, se kterými se jejich protagonisté skvěle poprali navzdory nepřízni osudu. Zdravému člověku se musí zdát až neskutečné, že člověk ochrnutý může být akrobatem, i bez sluchu se dá řídit taxi a ani ztráta zraku nezabrání zdolávání horských vrcholů. Kéž by měl každý takovou odhodlanost a sílu. Poté byly děti rozděleny do několika skupin, aby každá z nich navštívila jedno stanoviště a vyzkoušela si, jaké je to nevidět, neslyšet či nechodit.

Jako první je čekala temná cesta, na níž byly připraveny různé nástrahy. Tma byla skutečně dokonalá, absolutní, nic pro slabé povahy. Slepecká část výstavy pokračovala luštěním tajného slova napsaného Braillovým písmem, zkoumáním haptické mapy, určováním předmětů pomocí tabletu, rozeznáváním barev k tomu určeným přístrojem nebo procházkou se slepeckou holí a návštěvou tržiště, kde bylo nutné pohmatem určit předměty a čichem poznat vůně.

Dočasně neslyšící měly za úkol zjistit odezíráním ze rtů číslo nástupiště na vlakovém nádraží a poté si zjistit čas odjezdu vlaku a zakoupit jízdenku. Poslední část výstavy pak byla věnována lidem ochrnutým. Dostat se na invalidním vozíku do autobusu nebylo vůbec jednoduché, jako obtížné se však ukázalo i to, co by nás asi ani nenapadlo, totiž sundat věšák s oblečením ze skříně. Projížďku na handbiku zhatily zřejmě příliš silné paže (nebo nějaké nevhodné chování?), řetěz se rozhodl stávkovat a spadl. Líbila se projížďka na invalidních vozících po improvizované silnici, sklidila úspěch, jevila se jako super zábava a zdroj radosti a veselí. Ovšem jen do chvíle, kdy na výstavu zavítaly děti v doprovodu ošetřovatelek, jimž jejich omezení neumožnilo chovat se stejně uvolněně jako ty naše. Toto setkání vyzmizíkovalo úsměv z několika tváří a ještě více prohloubilo význam předváděných exponátů pro lidi, pro které zdraví není samozřejmá věc. 

V závěru naší první, a určitě ne poslední, návštěvy muzea si děti mohly prohlédnout krásné loutky a podle své fantazie si také postavit hrad. Středověk, kdy hrady nejčastěji vznikaly, byl asi dost hlučná doba, protože křik v místnosti dosáhl takové úrovně, že stavitelů musela být vždy jen polovina, ta druhá se uklidňovala tichou poštou. Bohužel to není poprvé, kdy čím hlasitěji, tím líp. Jinak ale celá akce byla moc hezká, jestli to o takové výstavě vůbec lze říct, poučná a přínosná, což potvrzují slova dětí i fotografie z ní.