Od pondělí 19. 1. 2026 jsme se zabývali tím, co prý definoval již Aristoteles, pěti lidskými smysly. Dnes víme, že člověk jich má sice víc, ale pro náš týdenní projekt tato tradiční pětice docela postačila. I tak bychom potřebovali několikanásobný čas na to, abychom zvládli všechny aktivity, jež k nim byly nabízeny. Netřeba však smutnit, zábavy i poučení bylo přesto dost.

Pondělí začalo objevováním zraku. Ukázali jsme si, z čeho se skládá oko, pustili si video o tom, jak se v něm tvoří obraz toho, co vidí. Děti se zkusily nasvačit bez tohoto smyslu, což vyvolalo velkou vlnu veselí. Může to být určitě super, když se jedná jenom o hru. O trochu těžší už bylo použít toalety na chodbě, ale i to se ještě dalo, stejně jako poslepu dokreslit obličej. Nestihli jsme aktivitu, při níž se měly děti se zavázanýma očima vrátit z blíže neurčeného místa ve škole. Tu si ale ještě zařadíme v příštím týdnu do tělocviku, hodně času totiž zabralo zapsání vlastního jména Braillovým písmem. Tehdy poprvé, ač dětské oči viděly jako rys, přešel smích. Už jenom najít pro písmeno správný rámeček a pak vytvořit předepsanou sestavu teček dalo zabrat, zápis ani čtení tohoto písma není nic jednoduchého. Na další dny bylo také nutné odložit malování i jakékoli vyrábění, stihli jsme už jenom písničku Brýle.

V úterý jsme se věnovali hmatu. Vysvětlili jsme si, že hmatat svět kolem sebe můžeme vlastně celým tělem, pro člověka je však nejpřirozenějším orgánem hmatu ruka. A proto se svačilo bez ní. Nebo bez nich. Někdo to zkoušel alespoň jednou, někdo ale nepoužíval ani tu. Což konečně otevřelo mysl novým možnostem. Jak jinak otevřít láhev s pitím nebo odstřihnout z dobroty obal. Děti pochopily, že spolupráce je vhodná, či spíše nutná, a tentokrát se výborně bavil nezúčastněný pozorovatel. Po této dřině nastala chvíle odpočinku, ruce vyrobily bezvadně fungující dioptrické brýle, aby se posléze opět vrátily k úplné nečinnosti. Novým úkolem totiž bylo namalovat obrázek, jak jinak než bez nich. Malovalo se nejprve ústy, což se zdálo jednodušší, potom nohama, ale i to mělo svá úskalí. Také zde se potřeba spolupráce ukázala jako přínosná, sundávání ponožek dostalo zcela jiný rozměr. K tomu všemu zněla písnička Oči a oka.

Středa a čtvrtek se nesly ve znamení sluchu a čichu. Děti se pustily do kreslení, ovšem za ztížených podmínek, bariéru nejen pro uši, ale i pro oči tvořil šátek. Úkolem bylo na základě instrukcí, které však bylo špatně slyšet, vytvořit co nejpodobnější obrázek. Pro vylepšení svého sluchu si děti vytvořily pořádné uši a pak začaly s prvními testovacími disciplínami, poznat věci přinesené z domu pomocí hmatu a čichu. Kdo měl čas, zkusil zvukové pexeso a líbila se písnička Tři medvědi, na kterou děti začaly tančit. Nejprve každý sám, pak začaly trochu dělat hlouposti ve skupinkách, ale nakonec se, k mé velké radosti, spojily do jednoho velkého kruhu. Ve zbytku času si začaly tvořit jazyk s rozmístěním receptorů pro rozeznávání sladké, slané, hořké a kyselé chuti a zcela v tichosti se také naučily několik základních pozdravů ve znakové řeči.

V pátek byl celý projektový týden zakončen chutí. Děti nejprve ve skupině složily básničku o smyslech a potom na ně hledaly rýmy. Následovalo rozeznávání věcí sluchem a poslední nejoblíbenější disciplína, ve které byly potrápeny chuťové buňky. A to doslova. Po poznávání pochutin ve dvojicích byla totiž slíbena ještě další dvě překvapení. Protože děti sledují příběhy Harryho Pottera, nejsou jim cizí ani Bertíkovy fazolky. Proto jsme je museli ochutnat i my. Kdo narazil na příchuť žvýkačky, mohl si výskat, byli ale i tací, kteří si vybrali třeba příchuť mýdla nebo suché trávy, těm jaksi bonbon v puse moc dlouho nevydržel. Druhým překvapením byla účast v pokusné studii, která měla zjistit, zda citron může být i sladký. Může. Šťáva z obou dvou zmizela z misky tak rychle, jako by to byl cukr, chutnala totiž opravdu sladce. 

Stejně jako celý týden s mnoha zážitky, povedlo se toho víc než dost. Jen jedna věc se za celý týden nepodařila. Magické oko. Což není spojení dvou lihovin, jak by si někdo možná mohl bláhově myslet, nýbrž barevné mapy, které při správném způsobu čtení vytvoří trojrozměrné obrazy, do nich dosud nikdo nepronikl, snad ještě příští týden. Rozloučili jsme zpěvem, tancem i posledním výrobkem, kterým měla být lidská ústa. Mnohdy však v nich bylo tolik zubů, že by záviděl nejeden žralok. Trochu logiky zde pochybělo, rozpůlit dvacítku nebo číslo třicet dva na půl se sice některým nepodařilo, ale nemůžeme chtít všechno najednou. Bylo toho tolik, co se děti mohly dozvědět a naučit, že není nutné trvat na každé maličkosti. I když příprava takového projektu není maličkost, rozhodně se opět vyplatila, o čemž mohou jistě přesvědčit fotografie a vyprávění dětí. A kdo by se k nám chtěl přidat, může alespoň na dálku trojrozměrným čtením. Bude to chtít vzít do ruky počítač a využít hmat, vytvořit si příjemnou zvukovou kulisu a naladit sluch, zaostřit oči a potrápit zrak. Ale co chuť a čich. Třeba dobrý čaj, čokoláda ?