Ráj Letohrad - den poslední – Kufrová katastrofa

Poslední den začal dramaticky – a to ještě před snídaní. V chatkách se ozývalo podivné funění, šustění a tlumené výkřiky typu „Kde mám druhou ponožku?!“ nebo „To se mi tam včera vešlo, přísahám!“. Ano, byl tu opět náš starý nepřítel – balení. Kufry zely přeplněností, tašky se nafukovaly jako balónky, s takovou silou, až bychom se mohli přihlásit do závodu v přetahování lanem.

Byl to boj. Ponožky se záhadně ztratily, mikiny povyrostly a obaly od sušenek se rozmnožily jako houby po dešti. Zipy praskaly ve švech a někteří se museli na své zavazadlo posadit, aby ho vůbec zavřeli – v tu chvíli jsme opravdu pocítili, co znamená pojem "plný kufr vzpomínek".

Po tomto ranním sportovním výkonu jsme vyrazili na snídani – doslova jako gladiátoři po bitvě. S plnými talíři a ještě plnějšími břichy jsme se rozloučili s chatou a vydali se po svých do Letohradu, za posledním dobrodružstvím.

A že to stálo za to! V zámecké zahradě nás vítali papoušci všech možných barev – někteří pískali, jiní mluvili, a někteří se tvářili, že jsou tam omylem. O to větší překvapení na nás čekalo ve sklepě, kde na nás bafala jedna příšera za druhou. Strašidla se tu krčila v koutech, vyčuhovala z truhlic, některá na nás pomrkávala zpoza pavučin. A jedno se nás snad pokusilo adoptovat.

Srdce nám ještě bušila po zážitcích, když jsme nastoupili na vlak do Ústí. Všichni jsme se svalili na sedadla unavení  – trochu zmačkaní, ale spokojení. A co nejlépe uzavírá dobrodružství? Zmrzlina, samozřejmě! Ta v Ústí chutnala jako sen – možná proto, že byla studená, sladká a naprosto zasloužená.

A pak už to přišlo. Poslední krok, poslední výstup z vlaku, poslední „mám to všechno?“. Na nádraží už stáli rodiče. Mávali, usmívali se a v očích měli směs radosti, úlevy a jemného šoku při pohledu na naše lehce umazané tváře a batohy, které teď připomínaly přerostlé brambory.

My – hrdinové z cest, trošku špinaví, možná trochu vonící jako les a piškoty – jsme jim padli do náručí. A v té chvíli jsme věděli, že ať už jsme cestovali kamkoli, nejlepší místo na světě je tam, kde čeká někdo, kdo tě obejme.