Blíží se nám projektový den na 2. stupni - Den s handicapem. 

Jednu z dílen budou naši žáci absolvovat u Huberta Trýsky, který je důkazem toho, že i s jednou rukou se dá žít naplno.
Hubert Trýska založil Nadaci Huberta Trýsky, která má mimo jiné za cíl pomáhat lidem v podobné životní situaci, v jaké se před lety ocitl on sám.

Před samotným projektovým dnem jsme mu položili několik otázek.

Huberte, Tvoje bionická ruka vypadá jako vystřižená ze sci-fi filmu. Cítíš se s ní někdy jako Terminátor nebo Luke Skywalker? A co na ni říkají lidé, když ji poprvé uvidí?

Upřímně – někdy si tak opravdu připadám.  Když se podívám na tu ruku, na to, co všechno dnes technologie dokážou, tak je to skoro jako ze sci-fi filmu. Trochu Terminátor, trochu Luke Skywalker… ale hlavně jsem to pořád já.
Pro mě ta ruka není jen technologie. Je to připomínka mojí cesty. Když se ohlédnu zpátky, mám ze sebe radost – za to, co jsem zvládl, kam jsem se posunul. A každé takové ohlédnutí mě učí něco nového, pomáhá mi růst .
Zároveň je to úžasný nástroj. Díky ní můžu znovu dělat věci, které bych jinak dělat nemohl. A mám obrovské štěstí na lidi kolem sebe – tým, který mi pomáhá jít dál. 

A reakce lidí? Ty jsou často úplně nejkrásnější. Lidé jsou zvědaví, ptají se, chtějí si to vyzkoušet, pochopit. A já mám velkou radost, že jim můžu odpovídat z vlastní zkušenosti. Že jim můžu ukázat, že i když se v životě stane něco těžkého, může z toho vzniknout něco silného a dobrého.“

Většina z nás bere dvě ruce jako samozřejmost. Co pro Tebe bylo po úrazu největší výzvou? Bylo těžší se znovu naučit zavázat si tkaničky, nebo se vyrovnat s tím, že se na Tebe lidé budou dívat jinak?

To je opravdu silná otázka. Upřímně – u mě to bylo všechno najednou. Až když jsem o ruku přišel, uvědomil jsem si, kolik věcí jsem dřív bral jako samozřejmost. V tu chvíli se můj život doslova sesypal jako domeček z karet. To, co bylo normální, najednou zmizelo během jediné vteřiny.
Jasně, znovu se učit běžné každodenní věci bylo náročné – věci, nad kterými člověk dřív vůbec nepřemýšlel. Ale ještě těžší bylo srovnat si to v hlavě. Přijmout tu změnu, neztratit sám sebe a najít důvod jít dál.
Ten těžký pocit, který jsem měl v sobě, byl někdy jako stín. Ale zároveň se stal i mým motorem. Díky němu jsem začal dělat všechno proto, abych se cítil lépe, abych znovu našel sílu a směr.

A víte co? Dnes už vím, že i když se člověku stane něco takhle těžkého, může z toho vyrůst. Může si začít víc vážit života, maličkostí i lidí kolem sebe. A to je možná ta největší změna ze všech.

Moderní protetika je dnes o hi-tech materiálech a elektronice. Může Tvoje umělá ruka dělat něco, co ta lidská neumí? Třeba se otočit o 360 stupňů nebo udržet horký hrnec bez spálení?

Jsou věci, které moje bionická ruka zvládne jinak než ta lidská. Třeba necítí bolest ani teplo, takže mě nepálí, když držím horké věci. A také se neunaví – když něco držím, tak to prostě drží, bez oslabení.

Ale je důležité říct, že je to pořád nástroj. Má svoje výhody, ale i svoje limity. A právě díky tomu jsem si mnohem víc uvědomil, jak neuvěřitelně dokonalé je naše vlastní tělo. Lidská ruka je strašně složitý a chytrý mechanismus, který zatím žádná technologie úplně nenahradí.

Pro mě má protéza obrovský význam třeba v rovnováze těla – pomáhá mi vyvážit páteř, dává mi jistotu při pohybu. Pomáhá mi při běžných věcech – třeba když si něco přidržím při krájení, jedu na kole, nebo když si stavím se synem LEGO. A právě tyhle obyčejné chvíle jsou vlastně ten nejlepší trénink.
Takže ano, umí některé věci jinak. Ale největší síla je v tom, jak mi pomáhá vracet se zpátky do normálního života.

Založili jste Nadaci Huberta Trýsky. Co je hlavním motorem Tvé práce? Chceš lidem spíše dodávat technické pomůcky, nebo jim vracíš chuť do života a sebedůvěru?

To je pro mě hodně osobní otázka.
Když jsem byl po úrazu v nemocnici v Berlíně, chodili za mnou psychologové a psychiatři. Byli skvělí a snažili se mi pomoct, jak jen to šlo. Ale v hlavě jsem měl jednu věc – říkal jsem si: Jak mi může někdo rozumět, když si tím sám neprošel?
Pak mi jednou řekli, že by za mnou mohla přijít jedna paní, která má vlastní zkušenost. Souhlasil jsem. Přišla milá, sympatická žena a začali jsme si povídat. Vůbec jsem nevěděl, čím si prošla. Až po chvíli si vyhrnula rukáv – měla protézu. Pak ukázala nohu… a já pochopil. Jako mladá spadla do kolejiště a přejel ji vlak – přišla o nohu i ruku.
A v tu chvíli se něco změnilo. Díky ní jsem poprvé opravdu uvěřil, že to není konec, ale začátek něčeho nového.

O pár let později mě oslovil kamarád lékař z Prahy, jestli bych nepřišel za jedním klukem v nemocnici, který přišel o ruku. Řekl jsem si, že to zkusím. A když jsem od něj po několika hodinách odcházel a viděl, že se usmívá, věděl jsem, že to má ohromný  smysl. Tak začaly přibývat další návštěvy… až mě všichni směřovali dát tomu jméno , že jsem před dvěma lety založil Nadaci která nese moje jméno.
Dnes spolupracujeme s nemocnicemi v Ostravě, Olomouci, Brně i s rehabilitačními centry. Ale to nejdůležitější není technika.
My lidem vracíme hlavně chuť do života, směr a pocit, že na to nejsou sami. Přijdeme za nimi do nemocnice, sedneme si k nim, mluvíme spolu klidně tři, čtyři hodiny. A odcházíme až ve chvíli, kdy se zase dokážou usmát.

A není to jen o těch, kteří procházejí amputací. Jsem tu i pro jejich rodiny, rodiče a blízké. Ti dostanou často obrovský nápor a někdy to nesou stejně těžce jako samotný klient. To znám z vlastní zkušenosti.
Mám vedle sebe úžasnou ženu Bohunku. Tím, čím jsme si spolu prošli, nás to neoslabilo – naopak nás to spojilo. Ukázalo nám to, jak silná může rodina být a jak velkou oporou si lidé navzájem mohou stát. 

Setkáním s pacienty a jejich rodinami to však nekončí. Zůstáváme v kontaktu, jsme tu pro ně kdykoliv – jako rodina. Pomáháme jim zorientovat se v životě, v systému, máme i silné právní zázemí.
Takže odpověď je: technika je důležitá. 
Ale to největší, co můžeme dát, je naděje, síla a víra, že život může být znovu dobrý.

Na projektovém dni čeká naše žáky Tvoje dílna. Prozradíš nám, jestli si budeme moct vyzkoušet, jak se ovládá bionická ruka, nebo jaké to je zvládnout běžné úkoly jen s jednou rukou?

Ano, přivezu s sebou simulátor bionické ruky, který si žáci budou moct sami vyzkoušet. Funguje tak, že ruku ovládáte pomocí svalového impulzu – takže když zapojíte sval, ruka se na váš podnět otevře nebo zavře. Je to hodně zajímavý pocit a najednou si uvědomíte, jak moc je naše tělo propojené s technologií.

A co se týče toho, jaké to je fungovat s jednou rukou – mám pro vás malou výzvu. Zkuste si doma na jeden den „odložit“ tu dominantní ruku, třeba ji schovat za záda. A pak zkuste dělat běžné věci. A já bych se vás potom zeptal: Jaké to bylo? 
Najednou zjistíte, že i obyčejné věci jsou výzva. Třeba zatlouct hřebík, něco si přidržet, otevřít láhev… Člověk si musí hledat vlastní cesty, vytvářet si svoje postupy a techniky. Já si je taky tvořím – a vlastně mě to dnes i baví.
Díky tomu jsem se dostal i k lidem ze světa parasportu – třeba sledge hokejistům nebo paralympionikům. A víte co? Dřív jsem si možná myslel, že jsou to „chudáci“. Dnes k nim mám obrovský respekt. Často dokážou podat výkon, který je  –  5x větší než u zdravého člověka.
Takže se můžete těšit – nejen že si to vyzkoušíte, ale možná i změníte pohled na to, co všechno člověk dokáže.

Děkujeme za rozhovor a těšíme se 29. dubna 2026 u nás ve škole.