Exkurze do Uherského Ostrohu a Uherského Hradiště, kterou jsme vymysleli jako náhradu za neuskutečněný výšlap na Buchlov, rozhodně naplnila očekávání, přinejmenším co se fyzického zničení mužstva týče. Ale nejen toho.

Při srazu před školou jsme se dlouho sčítali, překážku pro účast tvořily vytrvalé nemoci, nedobrovolné vyprazdňování žaludku, bolesti různých částí těla či neštovice. Nakonec tedy směrem k Uherskému Ostrohu vyšláplo jedenáct statečných. V místech výstavby dálnice jsme potkali tolik nákladních aut a dodávek, že jsme je brzy přestali počítat. Dobrý přehled jsme však měli o tom, že nám každý jeden řidič po ránu zamával. Na přejezdu již nebyla zákazová značka, takže jsme ho ladně přeběhli za nákladním autem, jehož obrázek na zadní straně vlečky přiměl kluky k zajímavým hlasitým komentářům. No, připravme se, vítej předpuberto. Pak už nás skryl a nezklamal lužní les. Mokro zdola, obtížný hmyz ze všech stran. Když jsme ho opustili a mysleli si, že máme vyhráno, neboť silnice se zdála jako lepší varianta, projevila se alergie na vysokou kvetoucí trávu tak rychle a mocně, že jsme během několika málo minut získali jednoho slepce a dilema, kudy na místo dojít, aby se mu ještě nepřitížilo. A protože makovice už byly po odkvětu, padla volba na ně. S myšlenkami na trpícího spolužáka prodírali se ostatní makovou džunglí a trpěli také, rostliny jim nedaly nic zadarmo. Bude na co vzpomínat. V Uherském Ostrohu jsme alespoň rychle mrkli na plavební komoru a začali měnit původní plány. Svačina a zmrzlina v nich zůstaly, dospělý doprovod musel navíc po makové lázni vypadat tak zbědovaně, že dostal pochutinu od pana vedoucího zdarma, nicméně setrvávat déle v těchto místech by bylo doslova o zdraví. O hodinu dříve, proti původnímu plánu, jsme se proto přesunuli do Uherského Hradiště a dopřáli tak některým slabou půlhodinku odpočinku.

V Uherském Hradišti jsme čas před návštěvou trampolínového centra pojali jako okružní jízdu po místních dětských hřištích. Na prvním z nich obědvali ti hladnější, na druhé vydrželi ti méně hladní. Kombinace dětské pískoviště a volně dostupná voda udělaly své a během chvíle byli někteří jedinci vylepšeni pro poslední část dne, kterou jsme se již opět vrátili k jeho původní verzi, tedy pro aktivní pobyt v trampolínovém centru. Aktivní byl opravdu hodně, o čemž svědčí fakt, že málokterá fotka z centra je podařená. Děcka řádila jak černá ruka, jejich nátlaku neunikla ani paní učitelka, skok do hloubky absolvovala taky. To už byl veškerý písek z nohou setřepaný, plíce dostatečně rozdýchané, tváře červené a peníze rozkutálené, nejvyšší čas myslet na návrat. Podél řeky Moravy jsme se vrátili na autobusové nádraží, kde jsme již jen krátkou chvíli vyčkali na autobus, v němž se to tentokrát obešlo bez jakéhokoli dramatu. Proto konec dobrý, všechno dobré.