Čas adventní, čas rozjímání, čas radosti a veselosti. Poslední den tohoto kalendářního roku jsme v naší třídě zvládli vše. Vánoční besídka byla letos malinko rozběhaná, neboť více dětí se zapojilo do Vánoční koledy školy nejen s naším příspěvkem, ale i s dalším zpěvem či hrou na kytaru. Proto bylo méně času na společné aktivity, nedošlo tak třeba na házení střevícem či závěrečné dostatečné využití čerstvě nabytých dárků. Ale to nikomu nevadilo, i tak jsme si to užili.

První tradice, výroba voňavého pomeranče, nezabrala mnoho času, cvik dělá mistra, téměř nikdo již nepotřeboval pomoc. Další bod dopoledne, Vánoční koleda školy, byl vydařeným příspěvkem k navození sváteční atmosféry, k čemuž jsme také malým dílkem přispěli. Celá akce začala minutou ticha, všichni velmi dobře víme proč, děti měly povědomost o tom, co se den předem stalo. Po této smutné chvíli se pustily do zpěvu, tance, hry na nástroje či hry na divadelních prknech. A i když to ještě den předem vypadalo u některých zástupců mužského sboru spíše na pěkné kapří sólo, neboť slova v hlavě stále chyběla, písničku nakonec zazpívali opravdu všichni.

Po návratu do třídy jsme nejdříve uspořádali tombolu malých vánočních pozorností, čísla z ní pak posloužila ještě o malinko později při rozdávání dárků. Nesměla chybět výroba “lodičky”, jejichž pouštění je vždy velkým zážitkem. Také to proběhlo bez nejmenšího zádrhele. Je skutečně znát, že děti jsou starší, rozum se postupně dostavuje a je také častěji používán. Loďkám jsme jako vždy ztížili podmínky pro plavbu a nakonec jsme jim i domluvili, aby netvořily jednotlivé ostrůvky, ale jeden pevný ostrov. Čehož bylo okamžitě využito při následném rozjímání, pár výchovných slov nemůže nikdy uškodit. Také opětovná připomínka vyhaslých životů pomohla dojít k poznání, že člověk, i když je zatím jenom malým dítětem, by měl být šťastný především sám v sobě, cítit lásku bližních, vnímat respekt ostatních a umět respektovat odlišnost jiných.

A pak už následovalo mnoho smíchu, smějeme se totiž často a rádi a je fajn, že k tomu máme spoustu důvodů. Dárečky pod stromečkem, jejichž počet se během malé chvíle snad zdvojnásobil, přitahovaly oči a posilovaly nervozitu, která byla ještě umocněna nutností si je vykoledovat. Někteří byli připraveni, jiní však nemile zaskočeni, přesto se s tím jaksi poprali. Jednotlivá vystoupení proto berte s ohledem na vše zmíněné. Odměna byla pro všechny zasloužená a myslím, že nikdo neodešel zklamán. Jako nejhodnější se zdá být paní učitelka s paní asistentkou, protože jestli stále platí, že kdo je hodný, dostane moc dárků, pak to tak musí být. A to si mě prý jako malou chtěli vzít čerti. Z toho je jasně vidět, že ze zlobení se dá vyrůst. Takže pokud se nám v tomto kalendářním roce ve škole něco nepovedlo, a bylo toho opravdu jen maličko, co jsme ve třídě museli řešit, máme naději. Přejme si proto třeba i nadějný rok 2024.